Zdravá výživa, přírodní kosmetika, zdravá planeta - to všechno jsou věci, ke kterým tíhnu a snažím se, abych svým jednáním škodila co nejméně sama sobě i přírodě. Jím zdravě a vždy když jsem "ujela", topila jsem se ve výčitkách a pocitu marnosti. Cokoliv, co není přírodní a bio, mi nikdy nesmělo překročit práh a žádné "chemikálie" bych si na pleť ani na vlasy nedala, stejně jako bych s nimi neprala nebo nemyla koupelnu. Kvůli igelitovému pytlíku, který jsem kdysi našla ve směsném odpadu, jsem si neodpustila kousavou poznámku. Uvědomuji si, že takové chování překračuje jistou mez a hraničí s posedlostí, která může působit až úzkostně. V poslední době se pokouším rozpouštět jakoukoliv sebemenší úzkost a snažím se ve všem najít harmonii a zlatou střední cestu. Někdy je to těžké, přepisovat vzorce svého myšlení a dlouhodobé návyky. Ale vím, že pokud se oprostím od touhy po dokonalosti a pustím se extrémů, zažiju uvolnění a svobodu.

   Minulý týden jsem naprosto spontánně zašla do L'Occitane a koupila si krém na ruce s nádhernou vůní třešňových květů a já jsem si ho kdysi dávno - je to tak 8-10 let zpátky - kupovala a naprosto jsem ho zbožňovala pro tu jeho úžasnou květinovou vůni. Příjemně zvláční ruce, které po něm zůstanou hedvábně jemné a hydratované a jeho malá tuba v krásném obalu mívala své čestné místo v mé kabelce. Po tolika letech urputného držení se jakéhosi pravidla, že budu používat jen čisté, přírodní produkty, jsem si dovolila koupit si svůj oblíbený krém. Ano, i přesto, že NENÍ přírodní. A víte co? Je to skvělý pocit! Užívám si po tolika letech tu krásnou vůni. Užívám si ten pocit, že si MŮŽU dopřát cokoliv, co chci. Užívám si, že jsem si dovolila dopřát si něco, co se neshoduje s mnou nastavenými pravidly.

   S jedením, a vlastně asi s čímkoliv jiným, je to stejné. Leží mi doma skvělá kuchařka od Elly Woodward s veganskými recepty, Eat Beautiful, která je plná skvělých zdravých receptů, ale žádný z nich není low carb. Je to špatně? Už nikdy si podle nich nic neuvařím, protože je v receptu mouka nebo brambory? Fakt ne. Zbožňuju low carb stravování. Cítím se po něm skvěle a kalhoty mi sedí každým dnem o maličko lépe. Ale opět, je to určité pravidlo a vytváří omezení. A omezení vedou k úzkostem, které ve svém životě nechci. Tenhle život žijeme jenom jednou. A je škoda si odpírat potěšení, ať už jsou jakákoliv.

   Učím se, jak se odpoutat od pravidel, které mi možná nevyhovují a najít ve věcech určitou rovnováhu. Vypouštím ze své mysli fráze jako "už nikdy" a "navždycky", pouštím nové začátky, kterými se namotivuji, kdykoliv se něco "pokazí". Nechci s ničím neustále začínat odznova a lépe. Nechci sama se sebou bojovat. Opravovat sama sebe, své chování a snažit se, abych nikdy nedělala "chyby". Všechno je to jen o nastavení mysli. A já jsem se rozhodla přepnout do režimu "I don't care. I just wanna have fun!" Chci si koupit makeup, který všichni tolik chvílí a paletku očních stínů s odstíny, které v přírodní kosmetice nenacházím. Chci si koupit voňavou masku na vlasy, po které budou moje vlasy hedvábně hladké, lesklé a půjdou snadno rozčesat. Chci si udělat wafle s jahodami a občas se zastavit v pekařství pro čerstvé pečivo. Možná si říkáte: a co ti v tom brání? Vůbec nic, jen moje vlastní mysl. Strach. Ale žít ze strachu z jídla nebo kosmetiky, která není přírodní, je trochu úlet, nemyslíte?

   Přírodní kosmetiku mám opravdu moc ráda. Nakupuji ale dražší a dražší produkty high-end značek a bohužel ne vždy platí, že drahé rovná se kvalitní a dobré a taky to není záruka, že mi produkt sedne. Strašně ráda vyzkouším kosmetiku, které jsem se dlouhé roky z principu vyhýbala a kterou mnozí ostatní chválí a mají ji rádi. A co se týče jídla - už několik týdnů cvičím. Dvakrát nebo třikrát týdně, jak to vyjde a jak se mi chce, a nikoliv jako trest za to, že jím, co chci, anebo proto, že se na sebe nemůžu podívat. Cvičím, protože můžu cvičit. Protože se po cvičení cítím skvěle. Protože mám ráda pocit, kdy druhý den cítím svaly a vím, že jsem pro své tělo udělala něco dobrého. Proto, že chci v létě nosit kraťasy, aniž bych musela čelit rozedřené kůži na vnitřních stranách stehen, což docela dost bolí. Naše těla milují pohyb. Jsou k němu stvořená. Cvičení mě vždycky děsilo, představovalo pro mě dřinu a tvrdou práci a nebyla to lenost, která způsobila, že jsem se cvičení vyhývala, ale moje hluboce zakořeněném přesvědčení, že cvičení musí být dřina. A tak sama sebe ujišťuji, že si dám jen pár nenáročných cviků, pár minutek cvičení, anebo si jen zatancuju. Vždycky je z toho alespoň půlhodinka příjemného posilování a tance, protože mě to jednoduše baví. Když už se do toho pustím, je to super a z pár minut se stane najednou pár desítek minut.

   Uvědomujete si, která z vašich zásad, pravidel a nastavených hranic vás podvědomě drží při zdi a nedovolí vám naplno žít? Je něco, v čem se omezujete, ale co byste dělali úplně jinak, kdyby... ?

FOLLOW ME.

    Tento rok jsem se rozhodla věnovat sama sobě. Pečovat o své tělo zvenku i zevnitř, aby bylo zdravé a krásné. Od začátku letošního roku se tak snažím do své každodenní rutiny přinést nové návyky a podnikám kroky k tomu, abych se cítila a vypadala dobře, zdravě a spokojeně. Taky se ze všech sil snažím mít v každém dni nějaký řád a kolem sebe pořádek. Stále něco dělám, snažím se to dělat co nejlépe, ale nikdy nemám pocit, že je všechno tak, jak si představuji, že je všechno hotové, uklizené, v pořádku, protože to jednoduše nestíhám. Věci nechávám nedodělané, anebo je nedělám pořádně, protože Norinka má přednost a cokoliv ostatního se musí odložit a počkat. Sama na sebe tímto jednáním vyvíjím tlak a žiju tak v chronickém stresu - nikdy se nezastavím, protože mi to svědomí nechce nedovolit. Žiju v iluzi, kterou jsem si já sama vytvořila, že pořád něco MUSÍM.

   Moje vlastní tělo mi však opět připomnělo, že nemusím vůbec nic. Jediné, co musím, je zpomalit a přepnout v hlavě z musím na MŮŽU. Při mém posledním běhání mě začalo tahat mezi kolenem a holenní kostí. Na obou nohách, na pravé o něco víc. Nebylo to nic, co by se nedalo snést, a tak jsem nevěnovala pozornost tomu, že někde něco trochu bolí. Protože netrénovaný člověk, který rok sedí doma, nemá žádnou fyzičku, má zkrácené všechny svaly a navíc je půl roku po porodu a rozhodne se začít běhat, se zřejmě sem tam s nějakým diskomfortem setká. Tato myšlenka vyústila ve stupňující se bolest při každém kroku i pohybu, která trvá už několik dní. Takže po víkendu hurá na fyzioterapii.

   A tak tady sedím a snažím se zastavit v daném TEĎ. Zpomalit, jen tak být a dívat se, jak svět kolem mě existuje i bez mého přičinění. Přijmout, že jsem na sebe zbytečně tvrdá a to, co s vypětím sil dělám, mi málo kdy přináší pocit uspokojení. Je čas přehodit výhybku a zkusit to jinak.

   Svému tělu chci dopřát větší pozornost a péči. Pečuji o svou pleť, ale na zbytek těla zapomínám. Ne, že nemám čas, tuhle výmluvu nerada používám. Zatím jsem si na něj ten čas neudělala. A to je to, co chci v dubnu změnit. Být k sobě a ke svému tělu vlídnější.

• Zpomalit. Cokoliv, co dělám, dělat pomalu. A pokud neudělám najednou všechno, jednoduše to NECHAT BÝT.
• Vědomě jíst a spojit jídlo s relaxací. Člověk by neřekl, jak těžká je tohle disciplína. Přemýšlet nad tím, jak jídlo chutná, voní, vypadá, jak dlouho žvýkám jednotlivé sousto. Nemyslet na nic jiného a nedělat u jídla nic jiného. Žádná televize, žádný mobil v ruce. Před každým jídlem se na minutu zastavit, zpřítomnit, několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout. Po jídle ještě nějakou chvíli setrvat u stolu a odpočívat.
• Dělat pro své tělo to nejlepší. Vybírat si ty nejlepší potraviny, dopřát si jemnou jógu a dechové cvičení, odpočívat, dýchat čerstvý jarní vzduch, jít na procházku, smát se. Prožívat každou chvíli s radostí, dovolit si potěšení.

    Několik posledních let často a ráda vzpomínám na období, na které si pamatuji jako na mé nejšťastnější. Bylo to kolem roku 2013. Byla jsem optimistická, veselá, přátelská a obklopovala jsem se tím, co mi dělalo radost. Byla jsem svá. Dělala jsem to, co mě bavilo, oblékala jsem si to, co se mi líbilo, jedla jsem to, co mi chutnalo. Studovala jsem sice obor, který mě zas až tak moc nezajímal, ale měla jsem kolem sebe skvělé lidi, díky nimž jsem vnitřně rostla a kteří se stali mými nejlepšími přáteli.

   Dva roky na to jsem začala nový vztah. Po čase se ukázalo, že je tento vztah natolik toxický, že mi postupně ničil mou osobnost, mou svoucnost, sebral mi veškeré zbytky sebedůvěry, vlastní postoje a názory, všechno, co jsem měla ráda a co mě bavilo a můj život se proměnil v malé peklo. Nechci zabíhat do detailů, je to nehezký příběh a nerada na ty tři roky mého života vzpomínám. Ale musím říct, že ničeho nelituji! Hodně jsem se toho o sobě dozvěděla, z mnohého jsem se poučila. Zjistila jsem, že se člověk může odrazit od dna.  Že má určitou hranici únosnosti, a když k ní dojde, něco se stane, změní. Procitla jsem, sebrala poslední zbytky sebeúcty a za dramatických okolností od všeho utekla, abych se zachránila. Ale hlavně, to, co mám teď, bych neměla, kdyby cokoliv předtím bylo jinak.

   Další roky jsem sama sebe rehabilitovala. Emočně, fyzicky, prostě celkově. Pomalu jsem se vracela sama k sobě. K tomu, kým jsem kdysi bývala. Stejně tak dlouho, jako mi trvalo se změnit, se zase měním zpátky ve své vlastní, původní, originální já. Je to pro mě zvláštní a silná zkušenost, ze které se stále učím, pozoruji, co se se mnou děje a kým právě teď jsem. A musím říci, že teď, v tuto chvíli, se cítím opravdu šťastná. Štěstí není jen to, čím se obklopujeme. Štěstí je pocit uvnitř, nastavení mysli, duše, fyzického těla, celková jejich harmonie. A paradoxně k tomu, co jsem teď napsala, tento pocit vnitřního štěstí může velmi úzce souviset s tím, čím se obklopujeme. To totiž tvoří náš svět, je jeho součástí a odráží se i na tom, co je uvnitř.

   Cítím vnitřní klid, jistotu a určitou bezstarostnost. Dostala jsem se tam, kde jsem kdysi byla. Zase se věnuji tomu, co mě baví. Obklopuji se tím, co mám ráda, co se mi líbí, poslouchám hudbu, která mě  dobíjí, nemusím se bát projevit sama sebe taková, jaká jsem, říct svůj vlastní názor, nebo něco chtít. Zní to tak samozřejmě, ale ne vždy a pro každého to tak je. Kromě toho všeho jsem se dostala i k tomu, že mám nějaké ambice, plány a cíle, na kterých chci pracovat a realizovat se v nich. Tak dlouho jsem žila bez cíle, nevěděla jsem, kam směřuji, kudy mám jít, co mám dělat. Nevěděla jsem, co chtít, co by mě bavilo. Kdysi, před těmi osmi lety, jsem měla určitou představu sama o sobě a svém životě, na základě které jsem se mohla posouvat dál. Dneska je to trochu jiné, než to bylo předtím, ale podstata je stejná. Cítím energii a chuť se rozvíjet, učit, vzdělávat a jít si za něčím, čeho bych mohla dosáhnout. Je to tak osvěžující, tak nabíjející. Úplně jsem na ten pocit zapomněla.

   Teď tyhle pocity nechám uzrávat, stejně jako moje nápady a myšlenky a jednoho dne se o to s vámi, doufám, podělím podrobněji. Dneska nejsem moc konkrétní, vím. Všechno jsem napsala v náznacích a nechala pracovat vaši fantazii. Přeci jen, téma je to osobní. Ale i tak jsem měla potřebu o tom napsat. Možná hlavně sama pro sebe, abych si tohle období, tyhle změny, které se dějí, všechen ten vnitřní optimismus a dobrý pocit, pamatovala.

FOLLOW ME.

   Právě čtu knihu Velké kouzlo od Elizabeth Gilbert, autorky bestselleru Jíst, meditovat, milovat. V této knize pojednává o kreativitě, o tvoření, a jelikož je spisovatelka, vychází z vlastní zkušenosti a píše o psaní. Přesně takovou knihu jsem si potřebovala přečíst. Knihu, která popisuje úskalí v procesu tvorby, vyjmenovává jednotlivé věci, které kreativitu zabíjí, a jak bychom měli tvorbu brát, chceme-li opravdu tvořit, tedy dělat přesně to, co nás naplňuje, baví a pro co žijeme, jsme-li tvůrčí osobnost.

   Skvěle vystihla perfekcionismus, jakožto jednu ze základních přísad tvůrčí strnulosti a bídy.

   "Perfekcionismus brání lidem dokončit jejich díla, ale ještě hůř, často jim brání byť i jen začít. Perfekcionisté se často předem rozhodnou, že výsledný produkt nebude nikdy uspokojivý, takže se ani neobtěžují s tvůrčím procesem vůbec začínat."

   Každá moje tvůrčí krize tkví především v perfekcionismu. Také v nekonečném srovnávání se. V pokusech být někým, kým nejsem, třeba fotografkou nebo modelkou. Nejsem ani jedno z toho. Jaká úleva, přiznat si to. V tuto chvíli jsem tu jednoduše proto, abych psala.

    "Považuji perfekcionismus jen za prémiovou, haute couture verzi strachu. Myslím si, že perfekcionismus je jen strach v módních botách na jehlovém podpatku a v norkovém kožichu. Předstírá eleganci, zatímco se třese strachy. Protože pod zářivým pozlátkem není perfekcionismus nic víc než hluboký existenciální strach, který pořád dokola říká: Nejsem dost dobrý, a nikdy nebudu."

   Opravdu, jako by definovala mé nastavení mysli. Kolik takových perfekcionistek běhá po tomto světě, předem poražené, protože nikdy nebudou jako někdo jiný? Dneska jako by nemělo žádný význam vlastnit instagramový účet, nejste-li fotograf na profesionální úrovni a nevěnujete veškerý volný čas focení krásných věcí a upravování svých fotografií k dokonalosti.

   Je mi to líto, ale nejsem a nebudu perfektní. Ani v tom, co dělám, ani v tom, kým jsem. Ani já, ani nikdo jiný. Tedy alespoň ne v povrchním slova smyslu. Všude kolem je tolik inspirace, tolik vzorů, tolik vší té rádoby dokonalosti, která ale nikdy není realitou a úplnou pravdou. A vlastně, proč ne. Je to vzrušující. Ale co je důležitější, ponechat si osobní kouzlo, být autentičtí v tom, co děláme, jakým způsobem to děláme a nezapomenout, co nás na tom tak baví.

   Budu se k této knize zřejmě občas vracet, číst si v ní a připomínat si, o čem kreativní proces je a o čem není. Budu z ní čerpat energii a chuť tvořit, která tu občas je a chvíli zase není. Důležité je, abych se vždy s radostí znovu pustila do toho, co mě naplňuje radostí a zapomněla na pravidla, která vlastně reálně neexistují.

   Sepsala jsem několik důležitých myšlenek, které je zapotřebí si připomínat, abychom nesetrvávali v bludném kruhu nekonečných začátků bez pokračování:

Do what you love. Pokud je to něco, k čemu se v myšlenkách opakovaně vracíme, co v hloubi srdce cítíme, že chceme a v čem se cítíme skvěle, není důvod, proč se tomu nevěnovat.

Keep remaining why you love it. Opakovat si, co nás na tom tak baví a připomínat si pocit z vykonávané činnosti, při které zažíváme flow, nás může snadno vrátit do procesu tvoření.

Don´t think about how to do what you love, just do it. Může existovat milion způsobů, jak věci dělat, jak je dělat jinak, lépe, ale pokud nad tím budeme jen přemýšlet, nikdy se nikam neposuneme. Protože practice makes you perfect.

Don´t compare to others. You are not others. Do it your way. Ostatní dělají to samé vždycky jinak. Je jedno, jestli lépe nebo hůř, jednoduše: dělají to jinak. My máme svůj způsob, svůj styl, přijměme ho a vnímejme jako ten nejlepší!

Don´t think about what others think. Něco, co může být opravdu velkou stopkou a strašákem všem tvůrčích lidí. Nedejte pochybám šanci. Ani na minutu. Přemýšlejme jen o tom, jak jsme s tím, co děláme, spokojeni my sami. Na ničem jiném nezáleží.

Don´t chase inspiration, be the inspiration. Sledovat, jak tvoří ostatní a inspirovat se je fajn, ale zabere to také neskutečně mnoho času, který bychom mohli raději strávit vlastním tvořením.

Never look back. You are exactly where you need to be. Tvoření je proces. Náš život je proces. Nikdy nezůstane nic stejné, každý den jsme někde jinde. Proto není potřeba se ohlížet, co jsme jak dělali v minulosti, podstatné je, co děláme teď.

FOLLOW ME.

    když jsem před čtyřmi lety začala s jógou, cítila jsem velké změny sama na sobě a ve svém životě. měnila jsem názory a postoje k mnoha věcem, přístup k lidem, měnila jsem se já, cítila jsem se i ve svém těle o poznání lépe a byla jsem s tím velice spokojená. mnoho věcí našeho moderního světa mi začaly připadat zbytečné a povrchní a v porovnání s hlubší podstatou existence mi problémy lidí kolem mě i mé vlastní, které jsem dříve řešila, připadaly malicherné.

   přestala jsem tak věnovat pozornost některým věcem, které byly doposud mou součástí. přestala jsem se výrazně líčit, řešit tolik oblečení a nákupy nových věcí a dokonce jsem se chvílemi i styděla za to, že jsme tohle ještě nedávno před tím dělala: běhala v deseticentimetrových podpatcích, stylových blůzkách a blazerech, s perfektní kabelkou plnou zbytečností, ozdobená blýskavou bižuterií a psala jsem na blogu o kosmetice.

   dneska to vidím takhle: přestala jsem se o sebe starat. tak moc jsem najednou byla proti povrchnostem a materialismu světa kolem. obohacovala jsem se jen vnitřně. jógou, čtením knih zaměřených na jógu, psychologii a obecně zdraví. byla jsem mnohem blíž přírodě něž kdy dřív. na tom všem není nic špatného a není to nic, s čím bych teď už nesouhlasila. co jsem ale musela přehodnotit, je péče o sebe sama nejen zevnitř, ale i z vnějšku. koneckonců máme jen jedno tělo a k tomu patří i to fyzické. to hmotné, fyzické tělo, na které jsem postupně zapomínala. ano, zmírnily se mé úzkosti ve spojení s tím, jak vypadám. najednou jsem neřešila váhu, velikost oblečení nebo celulitidu, ale neřešila jsem ani to, jestli mi slunce spálí kůži, která tímto nenávratně stárne, vlasy jsem si přestala barvit a žehlit, aby byly zdravé, ale jak vypadám pro mě nebylo prioritní. makeup skončil v zapomnění a jakákoliv pleťová i tělová péče taktéž. a to, co nosím na sobě, mi bylo už úplně jedno.

   jenže tohle jsem nebyla já. necítila jsem se úplně ve své kůži. jako bych odhodila část svého já, něco, co mi kdysi bylo mou součástí, mou každodenností, co mi dělalo radost. byla jsem možná svým způsobem vnitřně klidnější, ale ztratila jsem tak trochu - jak by řekl Kloboučník z Alenky v říši divů - svoucnost. nesvádím to na praxi jógy, to vůbec. možná jsem si z její filozofie vybrala jen část a něco mi uniklo. ale vlivů bylo více. a dneska vidím věci trochu jinak a pokouším se nalézt harmonii mezi oběma protipóly a vybrat si ze všeho, co jsem se naučila, to nejlepší.

   a tak jsem se s pokorou začala vracet ke své tělesnosti a byť jsem smířená se všemi svými uvědomělými kvalitami i nedokonalostmi, začala jsem o své tělo a o svůj fyzický vzhled opět pečovat. protože péče o sebe sama je neodmyslitelnou součástí sebelásky. to, jak člověk vypadá, je fyzickým odrazem jeho celku. už mi není jedno, jak vypadám. to, jak vypadám, velmi úzce koresponduje s vnitřním pocitem ze sebe sama. když jsem se v odrazu zrcadla začala potkávat se stárnoucí, unavenou holkou s výrazem plným starostí, musela jsem se ptát sama sebe, jak se tohle mohlo stát. kde je ta mladistvá pleť a rozzářené oči, kde je ta osoba, která vždycky všem připadala krásná? musela jsem něco změnit. a abych pravdu řekla, nebylo to jednoduché a stále ještě to není to, co bývalo. a nemyslím tím, že se pokouším vrátit v čase a ubrat si 5 let. ale věřím, že s tím, jak člověk vypadá, může každý libovolně dělat, co chce, a vůbec nemusí vypadat starší než ve skutečnosti je, unavený, bez života, bez energie. vše, co je uvnitř, se odráží i zvenku. a kde je pozornost, tam je energie - má nejoblíbenější jógová moudrost, kterou si neustále opakuji a jistě na ni v mých článcích ještě mnohokrát narazíte. je univerzální a nesmírně pravdivá. obracím svou pozornost sama na sebe, na své fyzické tělo. opět věnuji velkou pozornost kvalitní pečující přírodní kosmetice, která je pro zdraví pleti a pokožky prospěšná, dekorativní kosmetice, která decentně a přirozeně rozjasní a zvýrazní krásu jednotlivce, ale i oblečení, které nejlépe vystihuje mou osobnost.

   jaký máte názor na péči o fyzickou stránku těla, na péči o pleť, pokožku, své vlasy, zuby nebo nehty? jakou váhu dáváte péči o sebe sama po vnější stránce? jakou hodnotu pro vás má dekorativní kosmetika, styling, oblékání a celkově péče o vzhled?

   dejte mi vědět!

FOLLOW ME.

JÓGA

AROMATERAPIE

BACHOVA TERAPIE

    dýchání. tak přirozená a automatická funkce lidského těla, kterou si neuvědomujeme a nijak se nad ní během celého dne nepozastavíme. pokud nepřijde něco, co dýchání překáží, co ho jakkoliv omezuje.