Zdravá výživa, přírodní kosmetika, zdravá planeta - to všechno jsou věci, ke kterým tíhnu a snažím se, abych svým jednáním škodila co nejméně sama sobě i přírodě. Jím zdravě a vždy když jsem "ujela", topila jsem se ve výčitkách a pocitu marnosti. Cokoliv, co není přírodní a bio, mi nikdy nesmělo překročit práh a žádné "chemikálie" bych si na pleť ani na vlasy nedala, stejně jako bych s nimi neprala nebo nemyla koupelnu. Kvůli igelitovému pytlíku, který jsem kdysi našla ve směsném odpadu, jsem si neodpustila kousavou poznámku. Uvědomuji si, že takové chování překračuje jistou mez a hraničí s posedlostí, která může působit až úzkostně. V poslední době se pokouším rozpouštět jakoukoliv sebemenší úzkost a snažím se ve všem najít harmonii a zlatou střední cestu. Někdy je to těžké, přepisovat vzorce svého myšlení a dlouhodobé návyky. Ale vím, že pokud se oprostím od touhy po dokonalosti a pustím se extrémů, zažiju uvolnění a svobodu.

   Minulý týden jsem naprosto spontánně zašla do L'Occitane a koupila si krém na ruce s nádhernou vůní třešňových květů a já jsem si ho kdysi dávno - je to tak 8-10 let zpátky - kupovala a naprosto jsem ho zbožňovala pro tu jeho úžasnou květinovou vůni. Příjemně zvláční ruce, které po něm zůstanou hedvábně jemné a hydratované a jeho malá tuba v krásném obalu mívala své čestné místo v mé kabelce. Po tolika letech urputného držení se jakéhosi pravidla, že budu používat jen čisté, přírodní produkty, jsem si dovolila koupit si svůj oblíbený krém. Ano, i přesto, že NENÍ přírodní. A víte co? Je to skvělý pocit! Užívám si po tolika letech tu krásnou vůni. Užívám si ten pocit, že si MŮŽU dopřát cokoliv, co chci. Užívám si, že jsem si dovolila dopřát si něco, co se neshoduje s mnou nastavenými pravidly.

   S jedením, a vlastně asi s čímkoliv jiným, je to stejné. Leží mi doma skvělá kuchařka od Elly Woodward s veganskými recepty, Eat Beautiful, která je plná skvělých zdravých receptů, ale žádný z nich není low carb. Je to špatně? Už nikdy si podle nich nic neuvařím, protože je v receptu mouka nebo brambory? Fakt ne. Zbožňuju low carb stravování. Cítím se po něm skvěle a kalhoty mi sedí každým dnem o maličko lépe. Ale opět, je to určité pravidlo a vytváří omezení. A omezení vedou k úzkostem, které ve svém životě nechci. Tenhle život žijeme jenom jednou. A je škoda si odpírat potěšení, ať už jsou jakákoliv.

   Učím se, jak se odpoutat od pravidel, které mi možná nevyhovují a najít ve věcech určitou rovnováhu. Vypouštím ze své mysli fráze jako "už nikdy" a "navždycky", pouštím nové začátky, kterými se namotivuji, kdykoliv se něco "pokazí". Nechci s ničím neustále začínat odznova a lépe. Nechci sama se sebou bojovat. Opravovat sama sebe, své chování a snažit se, abych nikdy nedělala "chyby". Všechno je to jen o nastavení mysli. A já jsem se rozhodla přepnout do režimu "I don't care. I just wanna have fun!" Chci si koupit makeup, který všichni tolik chvílí a paletku očních stínů s odstíny, které v přírodní kosmetice nenacházím. Chci si koupit voňavou masku na vlasy, po které budou moje vlasy hedvábně hladké, lesklé a půjdou snadno rozčesat. Chci si udělat wafle s jahodami a občas se zastavit v pekařství pro čerstvé pečivo. Možná si říkáte: a co ti v tom brání? Vůbec nic, jen moje vlastní mysl. Strach. Ale žít ze strachu z jídla nebo kosmetiky, která není přírodní, je trochu úlet, nemyslíte?

   Přírodní kosmetiku mám opravdu moc ráda. Nakupuji ale dražší a dražší produkty high-end značek a bohužel ne vždy platí, že drahé rovná se kvalitní a dobré a taky to není záruka, že mi produkt sedne. Strašně ráda vyzkouším kosmetiku, které jsem se dlouhé roky z principu vyhýbala a kterou mnozí ostatní chválí a mají ji rádi. A co se týče jídla - už několik týdnů cvičím. Dvakrát nebo třikrát týdně, jak to vyjde a jak se mi chce, a nikoliv jako trest za to, že jím, co chci, anebo proto, že se na sebe nemůžu podívat. Cvičím, protože můžu cvičit. Protože se po cvičení cítím skvěle. Protože mám ráda pocit, kdy druhý den cítím svaly a vím, že jsem pro své tělo udělala něco dobrého. Proto, že chci v létě nosit kraťasy, aniž bych musela čelit rozedřené kůži na vnitřních stranách stehen, což docela dost bolí. Naše těla milují pohyb. Jsou k němu stvořená. Cvičení mě vždycky děsilo, představovalo pro mě dřinu a tvrdou práci a nebyla to lenost, která způsobila, že jsem se cvičení vyhývala, ale moje hluboce zakořeněném přesvědčení, že cvičení musí být dřina. A tak sama sebe ujišťuji, že si dám jen pár nenáročných cviků, pár minutek cvičení, anebo si jen zatancuju. Vždycky je z toho alespoň půlhodinka příjemného posilování a tance, protože mě to jednoduše baví. Když už se do toho pustím, je to super a z pár minut se stane najednou pár desítek minut.

   Uvědomujete si, která z vašich zásad, pravidel a nastavených hranic vás podvědomě drží při zdi a nedovolí vám naplno žít? Je něco, v čem se omezujete, ale co byste dělali úplně jinak, kdyby... ?

FOLLOW ME.

    Po menší regenerační pauze, kdy jsem meditovala nad určitými situacemi a zážitky a nabírala novou energii, jsem tady a (společně s novým templatem - to abych sama sebe maličko namotivovala) rozšiřuji své bloggerské portfolium. Respektive si ujasňuji jeho další směr a obsah. Chci psát o tom, co je mi nejblíž. O tom, čím žiju. A to se časem mění a moje témata se prolínají, jednou je pro mě prioritou něco, pak zase něco jiného, možná to sami znáte.

   Zájem o přírodní kosmetiku šel poslední dobou hodně stranou. Vlastně veškeré mé styčné body, které držely mou realitu pohromadě, se společně s událostí, o které jsem psala v minulém článku, zhroutily. Jako by všechno, co pro mě něco znamenalo, najednou ztratilo svou důležitost a energetický náboj a stalo se neutrálním. Udělala jsem krok vpřed a všechno zůstalo za mnou. Pustila jsem tolik zbytečné zátěže, kterou jsem si nesla a vykročila s lehkostí vpřed. Do neznáma. Do prázdna. Nikam jsem se nehrnula, jen jsem vyčkávala, co bude dál, co se stane a co naplní mé další dny. Samotné mi tento popis zní fantasticky, ale nejde o nic víc než z hloubi vytažený pocit vyjádřený slovy. Možná abstraktní a nic neříkající, ale pro mě skutečný. Nicméně, vraťme se na začátek. Kosmetika, o které jsem hodně psala, ztratila na významu. Můj instagramový i skutečný sociální svět, jako by se zastavily a já o ně přestala mít zájem. Zpochybnila jsem význam všeho, co jsem doposud dělala. Proč? Protože mi to nevyhovovalo. Protože mi některé mé doměnky, myšlenky a naučené vzorce způsobovaly úzkost. Protože jsem nevěděla, čemu věřit a čemu dále věnovat svou pozornost.

   A tak v posledních týdnech, možná už měsících, opatrně pozoruji svůj opravdový svět a ptám se sama sebe, co je pro mě vlastně důležité a co ne. Dovoluji sama sobě nelpět na spoustě přesvědčení, že něco MUSÍM. Dávám si svobodu. Konečně jsem správně vyjádřila to, co chci říct! Snažím se vnést do své mysli pocit svobody. Pustit úzkost, pustit stres, pustit tlak. Pustit cokoliv, co mi tyto pocity způsobuje. Hledám cokoliv, co by mě ještě mohlo tížit, zpochybním to a přetvořím to ve svobodu.

   Teď už ale k něčemu reálnému, čeho se můžete chytit. Jídlo, body image, sebehodnota a sebepřijetí, to jsou témata, která jsou mi velice blízká. A o nich bych na blogu nově chtěla psát. Učit se a inspirovat ostatní k tomu, aby přijímali sami sebe, aby se naučili mít nejdřív rádi sami sebe předtím, než se pustí do čehokoliv jiného. Aby si uvědomili hodnotu sebe sama. Aby naslouchali svému tělu. Aby dokázali rozeznávat jeho signály, to, co nám jejich prostřednictvím sděluje. Aby se vrátili do svého těla a nevnímali ho jako něco cizího, co je často jen přítěží, ale naopak se o něj s tou největší péčí a láskou starali. Jedení a sebehodnota jsou dvě strany jedné mince. Úzce spolu souvisí a vztah k jídlu odráží vztah, jaký máme sami k sobě. Vím velmi dobře, o čem mluvím. Moc ráda bych tato témata zahrnula mezi již existující témata na tomto blogu, který tak bude zaměřený na vnější i vnitřní krásu, zdraví, well-being a harmonii.

FOLLOW ME.

    Tento rok jsem se rozhodla věnovat sama sobě. Pečovat o své tělo zvenku i zevnitř, aby bylo zdravé a krásné. Od začátku letošního roku se tak snažím do své každodenní rutiny přinést nové návyky a podnikám kroky k tomu, abych se cítila a vypadala dobře, zdravě a spokojeně. Taky se ze všech sil snažím mít v každém dni nějaký řád a kolem sebe pořádek. Stále něco dělám, snažím se to dělat co nejlépe, ale nikdy nemám pocit, že je všechno tak, jak si představuji, že je všechno hotové, uklizené, v pořádku, protože to jednoduše nestíhám. Věci nechávám nedodělané, anebo je nedělám pořádně, protože Norinka má přednost a cokoliv ostatního se musí odložit a počkat. Sama na sebe tímto jednáním vyvíjím tlak a žiju tak v chronickém stresu - nikdy se nezastavím, protože mi to svědomí nechce nedovolit. Žiju v iluzi, kterou jsem si já sama vytvořila, že pořád něco MUSÍM.

   Moje vlastní tělo mi však opět připomnělo, že nemusím vůbec nic. Jediné, co musím, je zpomalit a přepnout v hlavě z musím na MŮŽU. Při mém posledním běhání mě začalo tahat mezi kolenem a holenní kostí. Na obou nohách, na pravé o něco víc. Nebylo to nic, co by se nedalo snést, a tak jsem nevěnovala pozornost tomu, že někde něco trochu bolí. Protože netrénovaný člověk, který rok sedí doma, nemá žádnou fyzičku, má zkrácené všechny svaly a navíc je půl roku po porodu a rozhodne se začít běhat, se zřejmě sem tam s nějakým diskomfortem setká. Tato myšlenka vyústila ve stupňující se bolest při každém kroku i pohybu, která trvá už několik dní. Takže po víkendu hurá na fyzioterapii.

   A tak tady sedím a snažím se zastavit v daném TEĎ. Zpomalit, jen tak být a dívat se, jak svět kolem mě existuje i bez mého přičinění. Přijmout, že jsem na sebe zbytečně tvrdá a to, co s vypětím sil dělám, mi málo kdy přináší pocit uspokojení. Je čas přehodit výhybku a zkusit to jinak.

   Svému tělu chci dopřát větší pozornost a péči. Pečuji o svou pleť, ale na zbytek těla zapomínám. Ne, že nemám čas, tuhle výmluvu nerada používám. Zatím jsem si na něj ten čas neudělala. A to je to, co chci v dubnu změnit. Být k sobě a ke svému tělu vlídnější.

• Zpomalit. Cokoliv, co dělám, dělat pomalu. A pokud neudělám najednou všechno, jednoduše to NECHAT BÝT.
• Vědomě jíst a spojit jídlo s relaxací. Člověk by neřekl, jak těžká je tohle disciplína. Přemýšlet nad tím, jak jídlo chutná, voní, vypadá, jak dlouho žvýkám jednotlivé sousto. Nemyslet na nic jiného a nedělat u jídla nic jiného. Žádná televize, žádný mobil v ruce. Před každým jídlem se na minutu zastavit, zpřítomnit, několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout. Po jídle ještě nějakou chvíli setrvat u stolu a odpočívat.
• Dělat pro své tělo to nejlepší. Vybírat si ty nejlepší potraviny, dopřát si jemnou jógu a dechové cvičení, odpočívat, dýchat čerstvý jarní vzduch, jít na procházku, smát se. Prožívat každou chvíli s radostí, dovolit si potěšení.

    Několik posledních let často a ráda vzpomínám na období, na které si pamatuji jako na mé nejšťastnější. Bylo to kolem roku 2013. Byla jsem optimistická, veselá, přátelská a obklopovala jsem se tím, co mi dělalo radost. Byla jsem svá. Dělala jsem to, co mě bavilo, oblékala jsem si to, co se mi líbilo, jedla jsem to, co mi chutnalo. Studovala jsem sice obor, který mě zas až tak moc nezajímal, ale měla jsem kolem sebe skvělé lidi, díky nimž jsem vnitřně rostla a kteří se stali mými nejlepšími přáteli.

   Dva roky na to jsem začala nový vztah. Po čase se ukázalo, že je tento vztah natolik toxický, že mi postupně ničil mou osobnost, mou svoucnost, sebral mi veškeré zbytky sebedůvěry, vlastní postoje a názory, všechno, co jsem měla ráda a co mě bavilo a můj život se proměnil v malé peklo. Nechci zabíhat do detailů, je to nehezký příběh a nerada na ty tři roky mého života vzpomínám. Ale musím říct, že ničeho nelituji! Hodně jsem se toho o sobě dozvěděla, z mnohého jsem se poučila. Zjistila jsem, že se člověk může odrazit od dna.  Že má určitou hranici únosnosti, a když k ní dojde, něco se stane, změní. Procitla jsem, sebrala poslední zbytky sebeúcty a za dramatických okolností od všeho utekla, abych se zachránila. Ale hlavně, to, co mám teď, bych neměla, kdyby cokoliv předtím bylo jinak.

   Další roky jsem sama sebe rehabilitovala. Emočně, fyzicky, prostě celkově. Pomalu jsem se vracela sama k sobě. K tomu, kým jsem kdysi bývala. Stejně tak dlouho, jako mi trvalo se změnit, se zase měním zpátky ve své vlastní, původní, originální já. Je to pro mě zvláštní a silná zkušenost, ze které se stále učím, pozoruji, co se se mnou děje a kým právě teď jsem. A musím říci, že teď, v tuto chvíli, se cítím opravdu šťastná. Štěstí není jen to, čím se obklopujeme. Štěstí je pocit uvnitř, nastavení mysli, duše, fyzického těla, celková jejich harmonie. A paradoxně k tomu, co jsem teď napsala, tento pocit vnitřního štěstí může velmi úzce souviset s tím, čím se obklopujeme. To totiž tvoří náš svět, je jeho součástí a odráží se i na tom, co je uvnitř.

   Cítím vnitřní klid, jistotu a určitou bezstarostnost. Dostala jsem se tam, kde jsem kdysi byla. Zase se věnuji tomu, co mě baví. Obklopuji se tím, co mám ráda, co se mi líbí, poslouchám hudbu, která mě  dobíjí, nemusím se bát projevit sama sebe taková, jaká jsem, říct svůj vlastní názor, nebo něco chtít. Zní to tak samozřejmě, ale ne vždy a pro každého to tak je. Kromě toho všeho jsem se dostala i k tomu, že mám nějaké ambice, plány a cíle, na kterých chci pracovat a realizovat se v nich. Tak dlouho jsem žila bez cíle, nevěděla jsem, kam směřuji, kudy mám jít, co mám dělat. Nevěděla jsem, co chtít, co by mě bavilo. Kdysi, před těmi osmi lety, jsem měla určitou představu sama o sobě a svém životě, na základě které jsem se mohla posouvat dál. Dneska je to trochu jiné, než to bylo předtím, ale podstata je stejná. Cítím energii a chuť se rozvíjet, učit, vzdělávat a jít si za něčím, čeho bych mohla dosáhnout. Je to tak osvěžující, tak nabíjející. Úplně jsem na ten pocit zapomněla.

   Teď tyhle pocity nechám uzrávat, stejně jako moje nápady a myšlenky a jednoho dne se o to s vámi, doufám, podělím podrobněji. Dneska nejsem moc konkrétní, vím. Všechno jsem napsala v náznacích a nechala pracovat vaši fantazii. Přeci jen, téma je to osobní. Ale i tak jsem měla potřebu o tom napsat. Možná hlavně sama pro sebe, abych si tohle období, tyhle změny, které se dějí, všechen ten vnitřní optimismus a dobrý pocit, pamatovala.

FOLLOW ME.

    Cítím ve vzduchu, že jaro už se blíží. (A blíží se také moje třicáté narozeniny, btw.) Sluneční paprsky mě nabíjí novou energií a chutí žít - což je v dnešní době trošku problém, přesto nechci být negativní a stěžovat si na okolnosti, ale chci využít toho, že mám nové nápady a realizovat to, co je možné.

   Jedna z věcí, které mám v plánu, je vytvořit si svůj nový workspace a zároveň místo pro odpočinek. Pro upřesnění: momentálně nepracuji, takže workspace bych možná měla dát do uvozovek. Každopádně tím myslím místo, kde si sednu ke stolu s notebookem nebo deníkem a můžu tvořit, udělat si makeup a nalakovat nehty, nebo si přečíst knihu. Máme v bytě sice více místností, přesto jsem si tohle svoje místo prozatím vyhradila v budoucím Nory pokojíčku, který momentálně slouží jako místnost pro přebalování, převlékání a odkládání jejích věcí. Dohromady s mým koutkem přetékajícím hromadou časopisů a knih, věcmi na focení a veškerou mou dekorativní kosmetikou, působí tahle místnost neuspořádaným dojmem, občas to dokonce nazvu skladištěm, protože nemám ráda nepořádek a neorganizovanost. No dobře, není to ve skutečnosti tak zlé, jak to zní. Jen to není podle mých představ. Na jaře bych proto chtěla tento pokoj dát do kupy a vymyslet jeho koncept tak, aby působil příjemně, abych v něm měla místo pro své introvertní záliby a zbytek aby vypadal více jako pokojíček, kde by i Nora mohla trávit čas. Brzy začne lézt, sedět, o něco aktivněji objevovat svět kolem sebe a hrát si s novými hračkami, takže se nebudeme muset omezovat jen na hrací podložku v obýváku.

   Když jsem v létě hledala inspiraci pro nursery room, líbil se mi převážně boho style a jeho světlé, hřejivé odstíny béžové, hnědé a pudrově růžové, duhy, lesní zvířátka a tak. A tak jsem první nábytek a dekorace začala ladit do tohoto stylu. Pro začátek jen pár kousků: křeslo, komodu, přebalovací pult, pár obrázků, poličky s knížkami a koberce. Kompletní a samostatný dětský pokojíček bych jí chtěla vytvořit až bude ve věku, kdy tam bude moci spinkat sama, což může být za dva, za tři roky. Velká spousta tvůrčí práce je tedy zatím otázkou budoucnosti. V tuto chvíli bych se tedy chtěla pokusit jen o malé zútulnění a zaměřit se především na svojí část pokoje.

   V jednom rohu mám světle šedé křeslo, ve kterém si většinou čtu knihy, anebo trávím čas na notebooku, se kterým bych se ale chtěla postupně přesunout ke stolu. Ten je velmi malý a minimalistický, vyrobený z březového dřeva, ale pro moje potřeby dostačující. Židli mám pouze provizorní. Je to původně jídelní židle z mangového masivu. Chtěla bych ji vyměnit za nějakou pohodlnější. Na zeď plánuji pověsit nástěnku s inspirativními fotografiemi a citáty, které mě budou motivovat a každý den "nakopávat" k tomu, abych si šla s úsměvem na tváři za tím, co chci. Přemýšlím o nějakých menších plakátech v rámečcích. Chtěla bych na stůl i novou lampu. Jako dekoraci svíčku, sukulent nebo vázu s květinami. A jelikož na stole není mnoho prostoru, je potřeba promyslet, kam umístím veškerou svou dekorativku, zrcadlo a šperkovnici  a taky kam schovám všechny časopisy, aktuálně rozečtené knihy a osobní dokumenty.

   Jsem opravdu velkou milovnicí papírových bloků, sešitů a vůbec papírových a psacích záležitostí, stejně jako i psaní, takže mít psací stůl je pro mě jakýmsi "must have". Jakýkoliv designový a unikátní blok si okamžitě získává mé srdce. Momentálně píšu deník do bloku od Castelli Milano ve světle růžové kožence. Vedu v něm záznamy ohledně mého stravování, cvičení, péče o sebe sama, obecně vzato je takovým mým průvodcem na cestě k pocitu spokojenosti sama se sebou. Na co jsem ale narazila právě při hledání inspirace pro můj workspace, je Jo & Judy a jejich úžasné papírenské potřeby, do nichž jsem se zamilovala! Bloky, plánovače, diáře, pohlednice, lepenky, je toho spousta a je to krásné, takže nepochybuji o tom, že si od nich pár věciček vyberu.

   Vytvoření nového místa pro to, co mě baví, mi bude zároveň motivací a ještě větší radostí k tomu, co už dělám - a o to větší radost to bude, pokud k narozeninám dostanu i nový MacBook, který si přeji. Nikdy dříve jsem si nedovolila ani pomyslet na to, že bych mohla chtít cokoliv od Applu, byla jsem vždy realisticky skromná, ale víte co, tenhle život žijeme jenom jednou - takže ano, přeji si nový rose gold MacBook!

   Pomalu kompletuji wish list se všemi detaily. Jak je z ilustrací v tomto článku patrné, preferuji čistotu a uspořádanost a v poslední době (nejspíš za to může blížící se jaro a barvy kvetoucích stromů) tíhnu ke světlým barvám, k růžové, zlaté, nude, bílé a líbí se mi světlé dřevo. Mé druhé já miluje černo-bílý minimalismus, takže je možné, že se tyto dva styly budou časem prolínat nebo střídat.

FOLLOW ME.