MŮJ PLÁN NA DUBEN: SLOW DOWN & SELF-CARE

    Tento rok jsem se rozhodla věnovat sama sobě. Pečovat o své tělo zvenku i zevnitř, aby bylo zdravé a krásné. Od začátku letošního roku se tak snažím do své každodenní rutiny přinést nové návyky a podnikám kroky k tomu, abych se cítila a vypadala dobře, zdravě a spokojeně. Taky se ze všech sil snažím mít v každém dni nějaký řád a kolem sebe pořádek. Stále něco dělám, snažím se to dělat co nejlépe, ale nikdy nemám pocit, že je všechno tak, jak si představuji, že je všechno hotové, uklizené, v pořádku, protože to jednoduše nestíhám. Věci nechávám nedodělané, anebo je nedělám pořádně, protože Norinka má přednost a cokoliv ostatního se musí odložit a počkat. Sama na sebe tímto jednáním vyvíjím tlak a žiju tak v chronickém stresu - nikdy se nezastavím, protože mi to svědomí nechce nedovolit. Žiju v iluzi, kterou jsem si já sama vytvořila, že pořád něco MUSÍM.

   Moje vlastní tělo mi však opět připomnělo, že nemusím vůbec nic. Jediné, co musím, je zpomalit a přepnout v hlavě z musím na MŮŽU. Při mém posledním běhání mě začalo tahat mezi kolenem a holenní kostí. Na obou nohách, na pravé o něco víc. Nebylo to nic, co by se nedalo snést, a tak jsem nevěnovala pozornost tomu, že někde něco trochu bolí. Protože netrénovaný člověk, který rok sedí doma, nemá žádnou fyzičku, má zkrácené všechny svaly a navíc je půl roku po porodu a rozhodne se začít běhat, se zřejmě sem tam s nějakým diskomfortem setká. Tato myšlenka vyústila ve stupňující se bolest při každém kroku i pohybu, která trvá už několik dní. Takže po víkendu hurá na fyzioterapii.

   A tak tady sedím a snažím se zastavit v daném TEĎ. Zpomalit, jen tak být a dívat se, jak svět kolem mě existuje i bez mého přičinění. Přijmout, že jsem na sebe zbytečně tvrdá a to, co s vypětím sil dělám, mi málo kdy přináší pocit uspokojení. Je čas přehodit výhybku a zkusit to jinak.

   Svému tělu chci dopřát větší pozornost a péči. Pečuji o svou pleť, ale na zbytek těla zapomínám. Ne, že nemám čas, tuhle výmluvu nerada používám. Zatím jsem si na něj ten čas neudělala. A to je to, co chci v dubnu změnit. Být k sobě a ke svému tělu vlídnější.

• Zpomalit. Cokoliv, co dělám, dělat pomalu. A pokud neudělám najednou všechno, jednoduše to NECHAT BÝT.
• Vědomě jíst a spojit jídlo s relaxací. Člověk by neřekl, jak těžká je tohle disciplína. Přemýšlet nad tím, jak jídlo chutná, voní, vypadá, jak dlouho žvýkám jednotlivé sousto. Nemyslet na nic jiného a nedělat u jídla nic jiného. Žádná televize, žádný mobil v ruce. Před každým jídlem se na minutu zastavit, zpřítomnit, několikrát se zhluboka nadechnout a vydechnout. Po jídle ještě nějakou chvíli setrvat u stolu a odpočívat.
• Dělat pro své tělo to nejlepší. Vybírat si ty nejlepší potraviny, dopřát si jemnou jógu a dechové cvičení, odpočívat, dýchat čerstvý jarní vzduch, jít na procházku, smát se. Prožívat každou chvíli s radostí, dovolit si potěšení.

FOLLOW ME.