NÁVRAT K SOBĚ

    Několik posledních let často a ráda vzpomínám na období, na které si pamatuji jako na mé nejšťastnější. Bylo to kolem roku 2013. Byla jsem optimistická, veselá, přátelská a obklopovala jsem se tím, co mi dělalo radost. Byla jsem svá. Dělala jsem to, co mě bavilo, oblékala jsem si to, co se mi líbilo, jedla jsem to, co mi chutnalo. Studovala jsem sice obor, který mě zas až tak moc nezajímal, ale měla jsem kolem sebe skvělé lidi, díky nimž jsem vnitřně rostla a kteří se stali mými nejlepšími přáteli.

   Dva roky na to jsem začala nový vztah. Po čase se ukázalo, že je tento vztah natolik toxický, že mi postupně ničil mou osobnost, mou svoucnost, sebral mi veškeré zbytky sebedůvěry, vlastní postoje a názory, všechno, co jsem měla ráda a co mě bavilo a můj život se proměnil v malé peklo. Nechci zabíhat do detailů, je to nehezký příběh a nerada na ty tři roky mého života vzpomínám. Ale musím říct, že ničeho nelituji! Hodně jsem se toho o sobě dozvěděla, z mnohého jsem se poučila. Zjistila jsem, že se člověk může odrazit od dna.  Že má určitou hranici únosnosti, a když k ní dojde, něco se stane, změní. Procitla jsem, sebrala poslední zbytky sebeúcty a za dramatických okolností od všeho utekla, abych se zachránila. Ale hlavně, to, co mám teď, bych neměla, kdyby cokoliv předtím bylo jinak.

   Další roky jsem sama sebe rehabilitovala. Emočně, fyzicky, prostě celkově. Pomalu jsem se vracela sama k sobě. K tomu, kým jsem kdysi bývala. Stejně tak dlouho, jako mi trvalo se změnit, se zase měním zpátky ve své vlastní, původní, originální já. Je to pro mě zvláštní a silná zkušenost, ze které se stále učím, pozoruji, co se se mnou děje a kým právě teď jsem. A musím říci, že teď, v tuto chvíli, se cítím opravdu šťastná. Štěstí není jen to, čím se obklopujeme. Štěstí je pocit uvnitř, nastavení mysli, duše, fyzického těla, celková jejich harmonie. A paradoxně k tomu, co jsem teď napsala, tento pocit vnitřního štěstí může velmi úzce souviset s tím, čím se obklopujeme. To totiž tvoří náš svět, je jeho součástí a odráží se i na tom, co je uvnitř.

   Cítím vnitřní klid, jistotu a určitou bezstarostnost. Dostala jsem se tam, kde jsem kdysi byla. Zase se věnuji tomu, co mě baví. Obklopuji se tím, co mám ráda, co se mi líbí, poslouchám hudbu, která mě  dobíjí, nemusím se bát projevit sama sebe taková, jaká jsem, říct svůj vlastní názor, nebo něco chtít. Zní to tak samozřejmě, ale ne vždy a pro každého to tak je. Kromě toho všeho jsem se dostala i k tomu, že mám nějaké ambice, plány a cíle, na kterých chci pracovat a realizovat se v nich. Tak dlouho jsem žila bez cíle, nevěděla jsem, kam směřuji, kudy mám jít, co mám dělat. Nevěděla jsem, co chtít, co by mě bavilo. Kdysi, před těmi osmi lety, jsem měla určitou představu sama o sobě a svém životě, na základě které jsem se mohla posouvat dál. Dneska je to trochu jiné, než to bylo předtím, ale podstata je stejná. Cítím energii a chuť se rozvíjet, učit, vzdělávat a jít si za něčím, čeho bych mohla dosáhnout. Je to tak osvěžující, tak nabíjející. Úplně jsem na ten pocit zapomněla.

   Teď tyhle pocity nechám uzrávat, stejně jako moje nápady a myšlenky a jednoho dne se o to s vámi, doufám, podělím podrobněji. Dneska nejsem moc konkrétní, vím. Všechno jsem napsala v náznacích a nechala pracovat vaši fantazii. Přeci jen, téma je to osobní. Ale i tak jsem měla potřebu o tom napsat. Možná hlavně sama pro sebe, abych si tohle období, tyhle změny, které se dějí, všechen ten vnitřní optimismus a dobrý pocit, pamatovala.

FOLLOW ME.