dýchání. tak přirozená a automatická funkce lidského těla, kterou si neuvědomujeme a nijak se nad ní během celého dne nepozastavíme. pokud nepřijde něco, co dýchání překáží, co ho jakkoliv omezuje.
posledních několik měsíců jsme nosili roušky, kdykoliv jsme vyšli ven ze svých domovů. bez ohledu na to, jak nesmyslné a nezdravé to bylo, pokud jsme se procházeli venku na čerstvém vzduchu, nebo dokonce v přírodě. přesto si nikdo nedovolil roušku sundat. omezení přirozeného dechu jsme trpce snášeli. a v tyto chvíle možná přišel pocit, jak nesvobodně se cítíme. a to nemluvím o omezení téměř čehokoliv jiného, na co jsme byli doposud zvyklí, jako je večeře v restauraci, návštěvy svých rodin a kamarádů, cestování a podobně. je to znepokojující, ovšem vraťme se k dechu, který je oproti všemu ostatnímu životně důležitou funkcí.
jaké to je, najednou zjistit, že jsme omezeni v naší přirozenosti, v něčem tak samozřejmém, jako
svobodně dýchat čerstvý vzduch do plic? připomnělo mi to můj pobyt v nemocnici před dvěma lety, kdy jsem byla omezena v pohybu. dva týdny jsem se ani nehnula, jen jsem ležela. a najednou mi začalo docházet, že mi chybí takové fyziologické drobnosti, jako například dotknout se chodidly podlahy. cítit stabilitu těla a pevnou půdu pod nohama. nikdy předtím by mě nenapadlo, že je člověk zvyklý na takovou samozřejmost, jako postavit se na zem a neuvědomí si, co to pro něj představuje. a jak je nepříjemné, když to udělat nejde. po takových zkušenostech cítím vděčnost za celý svůj lidský život. za své tělo. za všechny své krásné nedokonalosti, kvůli nimž jsem se dokázala dlouhé roky zbytečně trápit.
jaké to je, odložit roušku, vyjít ven a dýchat? po dlouhé době ucítit lehoučký vánek, jak ovívá naši tvář, něco, co jsme nikdy dříve vědomě nepocítili?
jaké to je, volně se pohybovat bez obav a pocitu viny z toho, že nám kupříkladu někdo nepřijde vyčinit, že pijeme take away kávu bez roušky, ačkoliv dostatečně vzdáleni od náhodných kolemjdoucích?
jaké je dívat se lidem do tváře a vidět, jak vypadají, jak se tváří a jak svou mimikou neverbálně komunikují?
já jsem cítila osvobození. čirou radost z toho, že svět je zase sociální. živější. barevnější. uplynulé koronavirové období nás jistě mnohé naučilo. odpočinuli jsme si, načerpali síly a možná měli dost času na to, přehodnotit některé své priority. uvědomit si, co je důležité, co nám dělá v životě radost, co nám chybí a co naopak. možná jsme se setkali se svými stíny a pohlédli do tváře své temné stránce. berme to jako zkušenost. jakkoliv byla negativní, nic není jen černé nebo bílé.
Join the conversation!